Škola je účastníkem evropských projektů:
Cesta příběhů, reg. číslo CZ.02.3.61/0.0./0.0./16_012/0000587.
Centrum nových metod a příležitostí ve vzdělání,reg.číslo CZ.1.07/1.2.00/14.0011.
Operační program Vzdělávání pro konkurence schopnost, reg. číslo CZ.1.07/1.4.00/21.3441.
loga

Ahoj, jmenuji se Petra. Jsem mámou dvou úžasných dětí.

 

petra detiPo vystudování speciální pedagogiky jsem deset let učila na klasické základní škole. Učit děti na prvním stupni mě vždy velmi bavilo a naplňovalo. Vždy mi chyběla možnost věnovat se dětem individuálně. Dopřát jim možnost vybrat si co se chtějí v danou chvíli učit a čemu se chtějí věnovat. Vše fungovalo podle zajeté struktury (klasické frontální vyučování, s minimem názorných pomůcek a s nedostatečným prostorem ve třídě).

Po mateřské dovolené jsem začala pracovat v Pedagogicko-psychologické poradně. Pracovala jsem s dětmi, kterým to ve škole nešlo, nebavilo je to, trápily se ony i jejich rodiče. Říkala jsem si Proč ? Co je příčinou?  Ne vždy šlo o poruchu učení ve smyslu "dys". 

Postupně jsem zjistila, že velmi častou příčinou byla nuda, špatné třídní klima nebo paní učitelka. Špatné známky a  poznámky byly u těchto dětí na denním pořádku. Přestože jsme v PPP něco doporučili, ne vždy jsme se setkali s kladnou odezvou ze strany školy nebo od dětí či rodičů.

V rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků jsme navštěvovali různé školy. V době, kdy jsem řešila nástup dcery do první třídy, mě snad osud zavedl do zlínské ZŠ, kde měli třídy s Montessori prvky. Byla jsem nadšená a po stráveném dopoledni ve třídách jsem byla rozhodnuta. Už jsem věděla co pro Jessicu chci.  A měla jsem štěstí, právě v této době se začalo uvažovat o otevření první třídy s Montessori prvky na ZŠ Masarykova.

No jo, ale proč právě na této škole, která je nejdál od našeho bydliště a má „ takovou“ pověst. Když jsem svůj nápad řekla doma partnerovi, s velkým nadšením jsem se nesetkala. Proč by měla chodit přes celé město, když má školu naproti domu?  A tak jsme vedli diskuse na toto téma… Zapojili se i babička s dědečkem, tetičky…

Nakonec jsme se domluvili, že vyzkoušíme navštívit Klubíky a potom se rozhodneme. Já byla rozhodnuta docela rychle. Po setkání s paní učitelkou a panem ředitelem jsem věděla, že to jsou lidé, kteří to myslí vážně a opravdu chtějí něco změnit. Ostatní členy rodiny jsem uklidňovala: „Jsem přece učitelka, kdyby něco nešlo, tak si Jess doma doučím.“

K zápisu jsme zamířili na tu správnou školu a byli jsme přijati. O prázdninách proběhl adaptační pobyt dětí, kde se Jess seznámila se spolužáky a byla nadšená.

Začal školní rok a vše šlapalo. Jessica chodila do školy ráda, vyprávěla o svých zážitcích, kamarádech, paní učitelce... Velmi rychle se naučila číst, psát i počítat a to se doma ani nemusela učit. Věděla jsem, že ji Montessori prostředí plně vyhovuje a cítí se zde jako ryba ve vodě. Podobné zážitky sdíleli i rodiče a děti na společných třídních schůzkách, které vždy probíhaly v přátelské atmosféře.

A tehdy jsem se rozhodla, že i já bych se chtěla vrátit k vyučování dětí a Montessori třída by byla to pravé ořechové. To po čem člověk touží se opravdu může stát skutečností. Když jsem od pana ředitele dostala pracovní nabídku, tak jsem se dlouze nerozmýšlela. A tak opět učím. Dělám to, co mě baví a naplňuje, mám skvělé kolegy a kolegyně a věřím, že  se nám společně povede změnit přístup a myšlení rodičů v našem okolí při výběru školy a způsobu vzdělání pro své děti.

A jak to funguje v naši první třídě? Přečtěte si můj příspěvek Jak probíhá vzdělávání v našem 1. ročníku.